S příchodem nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. byla výslovně upravena některá pravidla, jejichž existence se uznávala i předtím, avšak „pouze“ na základě soudní judikatury, či základních principů, na kterých stojí soukromé právo. Tak je tomu i v příp. ustanovení § 13 občanského zákoníku, podle kterého „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“ Jde o učebnicový příklad krásně znějícího ustanovení, jehož praktické naplnění však bývá pouhým zbožným přáním, nemajícím s realitou nic společného. Používání tohoto pravidla soudy v praxi jsem měl možnost otestovat sám na sobě v jedné specifické věci, se kterou bych se s vámi chtěl podělit.
Jde o případy, kdy jsou lidé převezeni do nemocnice v bezvědomí. Zákon o zvláštních řízeních soudních, č. 292/2013 Sb. (o jehož praktické použitelnosti jako takového bychom rovněž mohli vést diskusi) pro takový případ v § 83 stanoví, že je potřeba, aby soud rozhodl o tom, zda souhlasí s převzetím člověka do zdravotního ústavu, protože tam byl převezen bez svého souhlasu, který nemohl dát. Za účelem svého rozhodnutí musí soud těmto pacientům jmenovat opatrovníka pro řízení. Takto jsem tedy i já jako advokát byl Obvodním soudem pro Prahu 2 jmenován opatrovníkem, a to hned sedmi takto hospitalizovaným lidem. Usnesení soudu, která mně byla doručena, zněla ve všech případech tak, že (I.) se zahajuje řízení o vyslovení souhlasu s převzetím umístěného člověka do zdravotního ústavu, (II.) jsem jmenován opatrovníkem pacienta, (III.) soud vyslovuje souhlas s převzetím tohoto pacienta do zdravotního ústavu a (IV.) náklady řízení nese stát. Proti rozhodnutí o souhlasu s převzetím není odvolání přípustné, tj. nelze se odvolat. Všech sedm věcí jsem tedy „zúřadoval“ a po nějaké době vyúčtoval soudu odměnu výši 500 Kč za každý případ, tedy celkem 3 500 Kč.
Následovalo sedm rozhodnutí soudu o tom, že se mně odměna za zastupování nepřiznává. Důvody byly takové, že samotné převzetí zastoupení není možné považovat za převzetí věci ve smyslu advokátního tarifu, porada s klientem se konat nemohla (zcela logicky) a do spisu jsem nenahlédl (rovněž zcela logicky, když odvolání nebylo vůbec možné podat). Protože mně tato rozhodnutí poněkud namíchla, neboť se domnívám, že advokát by měl za svoji práci dostat zaplaceno, když už jej někdo opatrovníkem jmenuje a přinutí jej se věcí zabývat, byť pouze okrajově. Podal jsem proto proti všem 7 usnesením odvolání. Resp. pouze proti šesti, protože mé sedmé vyúčtování soudu na nějakou dobu kamsi zapadlo.
A začaly se dít věci.
Tak, jak soud I. stupně má odvolání postupně posílal na odvolací Městský soud v Praze, byly věci přidělovány různým soudcům. O prvních dvou odvoláních bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil jako správné. Následovalo třetí usnesení, kterým mně byla odměna 500 Kč přiznána s tím, že na zaplacení mám právo. Čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu zrušilo usnesení soudu I. stupně s tím, že řízení není ukončeno. Což je mimochodem zcela chybný výklad. Následně mně bylo soudem I. stupně přiznána odměna 1 000 Kč. Páté rozhodnutí odvolacího soudu opět potvrdilo správnost usnesení soudu I. stupně, zato v šestém rozhodnutí mně odvolací soud přiznal odměnu 800 Kč a dalších 800 Kč za řízení odvolací, ve kterém jsem byl úspěšný. V sedmé věci (ve které soud I. stupně původně vůbec nerozhodl, protože mu vyúčtování zapadlo) mně pak po celkem dosti dlouhé době a mé urgenci soud přiznal 700 Kč. Celková bilance mých odměn tak ve výsledku po dlouhých procesních peripetiích činí 3 800 Kč, tedy ještě o 300 Kč více, než jsem původně požadoval zaplatit.
A co se shora uvedeného popisu plyne? Především zjištění, že praxe se v mnoha případech velmi míjí se zákonem a soudci nedbaje na rozhodnutí svých kolegů v drtivě většině skutečně (alespoň v to chci věřit) rozhodují podle svého vlastního názoru a svědomí. To je ta dobrá zpráva. Ta špatná bohužel je, že nelze přesně předpovědět, jak soud rozhodne, a to ani v případě, že případ na první pohled vypadá jednoznačně a existují dřívější „precendenční“ rozhodnutí.